Všimli jste si, jak se v posledních týdnech máte? Můžete to zkusit udělat právě teď. Současná doba nás intenzivně vede k sobě, k tomu zpomalit. Je podzim, dny se krátí a chladnou, jsou tu podzimní rýmičky a na někoho padají krom listí ze stromů i depky a mrzutosti. Do toho zmatečná covidová opatření. A před námi dušičky. Jak si i v takovém marastu udržet pozitivní smýšlení? A je to vůbec potřeba?
Ne není. Nebo aspoň ne pořád. Podzim je čas, kdy nás podzimní plískanice zaženou domů, nemáme tolik rozptýlení a kontaktů. A je víc času všimnout si, jak se teď vlastně máme. Možná také zjistíme, že jsme během předchozích měsíců odsouvali nejrůznější nepříjemnosti, které jsme nemohli a nebo nechtěli řešit. Hezky jsme je zametli do kouta. Nejrůznější nespokojenosti, zklamaná očekávání, frustrace, obavy, stres. A takhle jednou na podzim zjistíme, že v tom koutě se toho nahromadilo docela dost. Máme ale skvělou příležitost se s tím bordelem popasovat - něco uklidit na své místo, něco vrátit, něco opravit, zbytek zamést a vyhodit.
Nikdo jiný to nemůže udělat líp, než vy. Co víc, nikdo jiný to za vás udělat nemůže. Jak tedy na to? Prostě si udělejte pár hezkých večerů a dejte si rande se svým bordelem. Poznávejte se vzájemně. Zjistěte, co všechno ve vašem nitru víří a volá o pozornost. Dokážete si všimnou svých pocitů? Výborně! Zaznamenáte nějaké své postoje, očekávání, názory a hodnocení? Paráda! Jak jsou spojené? A co říkají o vašich potřebách? Nepříjemné pocity totiž ukazují především na to, že některé naše potřeby jsou opomíjené. Když budeme vědět, o jaké potřeby jde, snáze se dostaneme k hledání cest, jak jim vyhovět. Všechno jasné? Nezapomeňte si na rande vzít tužku a papír a zajistit si přesný čas a místo. Co třeba na dušičky?
Právě den památky zesnulých může být něčím víc, než jen sháněním věnce a zapálením svíčky. Vzpomínáme na své blízké. Čas od času si možná také všimneme, jak se mění naše vnímání jejich života. V návaznosti na to se také ohlížíme na svůj život, možná právě očima zesnulých. A co víc, zahalí nás témata vlastní smrtelnosti, smysluplnosti života a s nimi i pocity, kterým se mnohdy chceme vyhnout. Nechceme si je pustit příliš k tělu. Ale proč? Stojí za to se nad tím zamyslet. A jak to mají vaše děti? Mluvíte s nimi o smrti? Jak o smrti přemýšlí a jaké pocity to v nich vyvolává? Žádné dítě není příliš malé na to mluvit o smrti. Velmi je to zajímá, stejně jako jakákoli jiná součást života. Děti si intenzivně začínají uvědomovat smrt kolem 4. a 5. roku. Pochopí význam konečnosti a začnou se opravdu bát. Ale jen na nějaký čas, nebojte.
Téma dětského strachu ze smrti je zpracované i v empati kartách v příběhu „Když se kapka ztratí“. Karta je vytvořená tak, abyste společně s dětmi mohli nahlédnout na pocity a potřeby spojené s tématem smrti. Do karty je začleněná pohádka o kapce, která se několikrát „ztratí“, ale ve skutečnosti se pouze proměňuje a stává se součástí něčeho jiného – rostliny, vzduchu, moře… I to je jeden z pohledů, jak lze smrt dětem popisovat – pokud je přístupný i vašemu vnímání smrti.
Ráda bych Vám popřála krásné prožití dušiček (to „krásné“ berte spíš ve významu hluboké). Vědomí konečnosti nám umožňuje žít nás život intenzivněji a smysluplněji.